Agresivita u dětí
Agrese dítěte není problém. Je to volání o pomoc.
Dnes jsem se opět setkala s jedním z mnoha příběhů, kdy si rodiče nevěděli rady s agresivním puberťákem. Matka na něj dokonce zavolala policii. Byla zoufalá. Vyčerpaná. Už nevěděla, jak dál.
Je to častý scénář dnešní doby – děti, dospívající, a někdy už i menší děti, které působí jako velmi agresivní. Ale otázka není "co s nimi", nýbrž: proč v nich ta agrese vůbec je?
A právě odpověď na tuto otázku nám může pomoci pochopit, jak s tímto stavem vůbec zacházet.
Agrese není zlo. Je to vykřičník.
Každá vyhrocená situace s naším dítětem je vlastně varovným signálem – vykřičníkem, že něco v našem přístupu není v pořádku. A čím víc se agrese stupňuje, tím víc jsme my sami nuceni jednat silněji, tvrději, zoufaleji… dokud nepochopíme, že celé to bylo úplně jinak, než jsme si mysleli.
To pochopení většinou přichází ve dvou možných chvílích:
-
Buď tehdy, když jsme ochotni opravdu pátrat po příčině, přiznat si chybu a překonat své ego,
-
nebo až tehdy, kdy jsme na samotném dně. Když už nemůžeme dál. Když dojde ke zhroucení – našeho dítěte, vztahu, nebo i nás samotných.
Až tehdy totiž padá i ego – a dovolí nám uvidět pravdu.
Ego: náš vnitřní autopilot
Ego v tomto smyslu není arogance. Je to vnitřní autopilot, který v sobě máme. Je to jako umělá inteligence, která převzala velení nad naším tělem, emocemi a jednáním – aniž bychom si toho všimli.
Jednáme podle něj, reagujeme, rozhodujeme se… ale není to vědomá volba. Jsou to jen dávno naučené programy. A právě tyto programy často ubližují nám i našim dětem. A my si toho ani nevšimneme.
Jedeme na autopilota. Opakujeme vzorce, které jsme převzali z vlastního dětství.
A právě to v našich dětech vytváří zranění.
Dítě, které musí poslouchat, potlačuje samo sebe
Když je dítě vychováváno autoritativně – tedy stylem "budeš dělat, co řeknu", "poslouchej bez odmluvy", "nesmíš", "okamžitě!" – učí se potlačit samo sebe.
Své pocity, svoje potřeby, svoje hranice.
Jenže tato potlačená energie v dítěti nezmizí. Ona roste, hromadí se, a jednoho dne… vybuchne.
Jako sopka.
A to, co my nazýváme "agresivní puberťák", je ve skutečnosti zraněné vnitřní dítě, které už to nevydrželo. Dítě, které dlouho křičelo tiše – a teď už křičí nahlas.
Co si rodič do dítěte zasel, to v pubertě sklízí
Vztek u dítěte není drzost.
Je to volání: "Už to dál nevydržím!"
Je to zpráva: "Nevíš, jak moc jsi mi nechtěně ublížil(a)."
Je to prosba:
-
o přijetí,
-
o uznání,
-
o pochopení,
-
o objetí.
-
o lásku bez podmínek.
Léčit agresi znamená jít zpět k sobě i k dítěti
Jestli chceš "řešit" agresi, nesmíš jít dopředu silou. Musíš jít zpátky.
Vrátit se ke svému dítěti. K hlubokému vztahu. K napojení.
K respektu. K lásce. K pravdě.
Znamená to mluvit s dítětem bez odsouzení.
Zajímat se:
– Co tě bolí?
– Co potřebuješ?
– Co ode mě potřebuješ slyšet?
– Jak jsem ti ublížila?
– Co jsem dělala, co jsi vnímal(a) jako bolest?
Objímej ho. Řekni mu, že ho miluješ.
Řekni mu, že mu důvěřuješ.
Řekni mu, že jsi tady – teď a navždy.
A opravdu naslouchej.
Vzpomínka na miminko
Zavři oči a vzpomeň si na své dítě, když bylo ještě úplně maličké. Bezbranné.
Tehdy jsi ho objímala, chránila, naslouchala každému pláči. Dělala jsi všechno pro jeho pocit bezpečí.
Ale víš co?
Ono to potřebuje pořád. I teď.
Jen už to neumí říct. A tak křičí. Bojuje. Vzteká se.
Ale vevnitř je pořád to samé miminko.
A ty jsi pořád jeho máma. Jeho jistota. Jeho lék.
A právě tato láska – vědomá, přítomná a hluboká – léčí nejen jeho duši, ale i tu tvoji.
Díky dítěti máš šanci přerušit destruktivní vzorce svého vlastního autopilota.
Díky dítěti se můžeš vrátit k sobě.
Naslouchej. Bez odsouzení. Bez boje.
Jen láska léčí.
🧡 Zaujal Vás článek?
Možná se Vám bude také líbit:
5 nejčastějších chyb v socializaci dětí
Dítě se vzteká, když vypnu TV/tablet.