Děti v lékařském prostředí
Maminko, nenechávej ho tam samotné. Vědomý pohled na necitlivost v lékařském prostředí
V nedávné době jsem zažila velmi silný a intenzivní zážitek, který mě zavedl do lékařského prostředí. Měla jsem možnost vidět, jak se lidé – konkrétně ze záchranné služby – chovají k dětem. A musím říct, že to pro mě bylo velmi bolestné.
Personál se k dětem choval s necitlivostí, která se bohužel zdála být běžným standardem. Samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle – vím, že vše je o lidech – ale právě proto mě zarazilo, že jen jedna osoba z deseti vykazovala známky pochopení, respektu a laskavého přístupu k dítěti a rodiči.
Většina ostatních nereflektovala dětský strach, nenabídla podporu, nerespektovala potřebu bezpečí. Některým bylo zcela běžné nechat i roční či dvouleté dítě o samotě s cizími lidmi, zavřít dveře ordinace a nechat ho tam, i když plakalo tak silně, až se zalykalo.
A v ten moment jsem si uvědomila, že já sama jsem něco podobného musela zažít jako dítě.
Jinak by mě to dnes tak hluboce nezranilo.
Trauma v těle nezmizí. Čeká, až bude slyšeno
Traumata, která máme uložená v těle, se vracejí. Ne proto, aby nás znovu zranila, ale aby měla šanci se vyléčit. Situace, které nás zasáhnou jako dospělé, jsou často připomínkou bolestí, které v sobě stále neseme z dětství – neviditelné, ale přítomné.
To, že se necitlivý přístup k dětem v lékařství považuje za normální, je alarmující. V některých případech se s dítětem zachází hůř než se zvířetem – protože se svým psem můžete být u veterináře, ale s dítětem často ne. A to není v pořádku.
Bolest, která zůstala v tichu
Znám osobní příběh tříleté holčičky, která si popálila ruce o horká kamna. Musela být hospitalizována. Její maminka s ní nesměla zůstat. Druhý den, když za ní přišla, už bylo pozdě – dívenka zemřela. Uplakala se k smrti.
Já sama jsem měla podobnou zkušenost. Jako dítě jsem zůstala sama v nemocnici. Neudusila jsem se, ale byla jsem tak oteklá od pláče, že mě vlastní matka po několika dnech nepoznala.
A to není výjimka. To je systém.
Jen vědomý rodič může řetězec bolesti přerušit
Každé trauma plodí další trauma – pokud ho někdo vědomě nepřeruší.
A tím "někým" jsme my. Rodiče.
Nás dítě potřebuje cítit vedle sebe. Pocit bezpečí, který mu dáváme, je silnější než hlad, než spánek, než únava. Pokud se dítě necítí v bezpečí, nebude spolupracovat, nebude se hojit, nebude vnímat.
Proto vás prosím – nenechávejte své děti samotné v cizím prostředí.
Buďte s nimi. I když vám někdo řekne, že "tam nemáte co dělat". I když se bojíte být "ta nepříjemná". Jde o vaše dítě. A jeho duši.
Pojďme to uzdravit
Maminky, postavte se za své děti. Nebojte se vystoupit z řady.
Chovejte se "nestandardně", pokud to znamená, že chráníte své dítě. Názor lékařů nebo autorit by nikdy neměl být důležitější než vztah s vaším dítětem.
Pojďme svým vědomým rozhodnutím přerušit vzorec předávaného traumatu.
Pojďme společně vyléčit tuto generaci.
Začněme tím, že vědomě zůstaneme – vždy a všude – při svém dítěti.
🧡 Zaujal Vás článek?
Možná se Vám bude také líbit:
5 nejčastějších chyb v socializaci dětí