O mně

Jsem spisovatelka, která píše, protože jinak by explodovala.

Od dětství jsem zapisovala všechno, co se mě dotklo – pohledy, slova, ticho, vnitřní svět. Nešlo to zastavit. Dodnes to nejde. Slova ke mně přicházejí jako proud, který si hledá cestu – skrze výchovu, mateřství, zahradu, tělo, duši, příběhy… a papír.

Píšu o tom, co se žije. O tom, co se ve světě neříká nahlas, ale co v sobě cítí mnoho lidí.
O cestě k vědomé výchově, ke svobodě, k návratu k sobě.
O tom, jak každodenní maličkosti mění život, i o tom, jak největší duchovní pravdy přicházejí v kuchyni mezi nádobím.

Tvořím knihy, e-booky, pracovní sešity, pohádky i učebnice.
Neomezuji se žánrem. Omezuji se jen pravdivostí. Co není živé, to nejde ven.

Mými texty chci léčit, inspirovat, zrcadlit a otevírat. Ne přes rozum, ale přes srdce.
Věřím, že slovo má sílu proměnit svět – jedno vědomé čtení po druhém.

Jsem žena, maminka, učitelka, dcera, sestra. Jsem Hravá Duše.

A především člověk, který toužil žít opravdově, svobodně a v souladu s tím, co cítí – až došel k poznání, že štěstí je uvnitř nás a není co hledat venku. Zažila jsem "osvícení".

Na téhle cestě jsem objevila hluboké poznání o tom, jak funguje svět – nejen zvenčí, ale i uvnitř nás. Pochopila jsem sebe i ostatní. Pochopila jsem, co dělat jinak, proč jsem se neměla ráda a proč jsem si ubližovala. Pochopila jsem vše, co jsem v tu chvíli potřebovala. A každý den přicházejí nová poznání.

K tomu mě vedla dlouhá cesta. Ale až těhotenství mě donutilo myslet to se sebou vážně. Něco uvnitř mě křičelo, že takhle už to dál nejde. Bylo jasné, že potřebuju zásadní změnu. Začít se mít konečně ráda.

Ptala jsem se sama sebe:

• Co dělám špatně?

• Jak se mám mít konečně ráda?

• Jak jíst, žít a najít samu sebe?

• Jak se přestat bát?

Vždycky jsem byla zvídavá a hodně přemýšlivá. Neustále jsem analyzovala své chování i chování druhých. Proč se věci dějí tak, jak se dějí. Proč se některé události opakují a stupňují.

Život byl pro mě jako divoká řeka – chvíli jsem se topila, chvíli se odrazila ode dna a nadechla. Proud mě unášel někam, kam jsem nechtěla. Křičela jsem o pomoc, ale nikdo mě neslyšel. Neuměla jsem z toho ven. Bála jsem se. Nenáviděla jsem se za své chyby, za to, že se nechávám strhnout proudem.

Cítila jsem se vzdálená sama sobě, jako chycená v pasti. Narážela jsem na balvany v podobě viny, hanby, strachu, žárlivosti, bolesti, křivdy a obav, že někdo odhalí mou nedokonalost. Styděla jsem se za sebe, ale nedokázala změnit své jednání. Nechala jsem si ubližovat jen proto, aby mě nikdo neodsoudil.

Ve třiceti jsem poprvé stanula tváří v tvář své vlastní nenávisti k sobě. A tam začala má cesta ke svobodě. Rozhodnutí mít se ráda spustilo lavinu emocí, které jsem roky potlačovala. Proto jsem z té řeky nemohla ven. Potlačené emoce mě tížily jako balvan.

Těhotenství a mateřství ten proces urychlily. A nakonec mě přivedly domů – zpátky k sobě. 

Začala jsem objevovat, kdo skutečně jsem. Viděla jsem sama sebe poprvé takovou, jaká jsem. Bez masek, bez obviňování, bez potřeby být dokonalá.

"Největší zázraky se dějí, když se konečně vynoříte nad hladinu a začnete žít vědomě."

Byl to boj, ale jsem na sebe hrdá, že jsem si to dovolila. A věřím, že k tomu směřuje každý.

Dnes žiju obyčejně – ale srdcem. Vařím srdcem, s láskou pečuji o sebe, syna a rodinu, zahradničím, čtu, maluji, píšu… Miluji život ve všech jeho barvách.

A i když není vždy "dokonalý", už vím, kdo jsem. A vím, že právě v obyčejnosti je síla, krása a hluboký smysl.

Tahle stránka, blog i kniha vznikly z přetékající potřeby sdílet. Ne z pozice "já vím", ale spíše: "pokud to nikomu neřeknu, prasknu".

A pokud se moje zkušenost dostane k někomu, komu pomůže na cestě k navýšení vědomí, mělo to tak být. A pokud ne, i to mělo svůj smysl.

Děkuji, že jsi tady.
Možná jsme si blíž, než se zdá.

S láskou,
Hravá Duše